La Llorona

Dneska jsem plačel s Chavelou Vargasou. Jako byla krásná, teda, pokračuje krásná, Chavela Vargas. Ten hlas, ten obličej, ten život. Kdy zpívá, Chavela jakoby chce na nas plivat k nasim duší všecky ty nešťastnosti, ktery travala ona cely život. Její bolest husí kůže, je úchvatný, a jakoby ji doprovodí, tělem a hlasem. Co asi bylo, milovát Fridou Kahlou? Co asi je, mit laskou Almodovara? Chavely to nic není, za to že je samá. A jen Chavela umí spívát o osamělosti jak se musí. Teda, v skoro 90 leti, ona ví o tom všechno. Kamaradka jenom alkoholu, svoji hlas a kitarou, stárá páni nerozumí, až do dnešek, jak žijou spolu zamilovanci. Ji je to velký blbost, mystifikace, pokud soužití všechno zníčí. Tím způsobem, bylo to dobré, že býla samá celý život, aby se nezníčilo v ni silou, kterou ještě dokaže kdy spívá. Ani dětská obrna, ani slepota jí silou odstranili. žadný muž by to ůdělal. Ani žena. Kolik usty, zastřené od rtěnky, libala Chavela Vargas? Do kolikaty zalícila svoji revolver, svoji mužské boty, svoj hlas, svoje srdce...no tak, asi nikdy, se srdcem ona nehrá. Jak vždycky řiká, "Miluji jatrem, srdce s tým nic nemá!"